Do not walk you to your shadow

Často mívám strach, strach ze stínů, které po podlaze tvoří obrazce, tvary, postavy zvířat a mnohdy i lidí. Dlouho jsem měla strah, dokud jsem neřekla ... stop!!!
A vyrazila jsem do ulic našeho města, které je pro mě mnohdy spíš vězením, než domovem. V rukou svírám plyšového medvěda, možná, že mě ochrání - ale možná, že taky ne. Procházím temnými ulicemi, a zjišťji, že je tu někdo, kdo mě pronásleduje. Začínám mít strach, medvěda tisknu na prsa a srdce divoce bije. Rozběhla jsem se a za sebou slyším zlověstné - a rychlé - kroky. Přidávám, ale jako by to nemělo žádný smysl a za chvíli mě energie opouští. A jediný, kdo se mnou zůstal je můj vlastní stín. I medvěda jsem ztratila, což bylo příšerné zjištění. Nikdo už mě nechrání - a na stíny není spolehnutí. A tak jsem překvapila samu sebe a zastavila a otočila jsem se. A pak jsem vykročila zpět, se stínem v patách, jako by to byl strach, který mě pronásleduje den co den. Vysoký muž se překvapeně zastavil a pohodil černými vlasy.
"Jsi jen hnusný stín, stín, který bere naději," řvala jsem najednou z plných plic, až mě rozbolelo v krku. Chvíli mě sledoval a jeho pohled tvrdnul, pak vykročil ke mě, rázně a nebojácně. Ani jsem se nehnula, hrdě jsem mu hleděla do očí, čekala jsem na téměř jistou smrt. A najednou byl až u mě, pohladil mě po vlasech, naklonil se ke mě a zašeptal: "Nepošlapej si svůj stín, dává ti sílu, jít dál."
great post as usual!.
http://www.writewatches.com/