"Proboha, Edito! Co ti to ta černá bestie provedla?!" hudrovala matka, zatímco mi desinfekcí přetírala odřené nohy od kolen až k chodidlům. Vztek dokázal dokonale překonat bolest: "Já tě nenávidím! Zavřeš Frančesku do boxu ve stáji, kde je slovo výběh sprosté a pak se divíš, že je nervózní a nevyběhaná!"
Matka mě sjela vražedným pohledem a na vatový tampon přilila další dávku desinfekce. Bolestně jsem sykla, bojovně vystrčila bradu a zatla zuby. Musela jsem se pro sebe usmát při vzpomínce na Frančesčino nadšení. Už ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře boxu, vyřítila se ven, jako velká voda. Asi byla chyba jet s ní, když byla tak rozdivočená, hned ven. Dokud jsme nenacválali, byla celkem v klidu, ale po prvním cvalu už bylo těžké ji udržet a když se nám přes cestu přehnal divočák, vystartovala jako smyslů zbavená. Udržet se na ní v plném trysku ještě svedu, ale když začala vyhazovat, už toho na mě bylo moc a naletěla jsem přímo do keře.
"A vůbec… Frančesa půjde z domu. Jsi jen u ní, na školu ses vykašlala, jen co jsme ti ji koupili a ani nikam jinam než do stáje nechodíš." Rozhodla matka a mě se do očí nahrnuly slzy. Tekly po tvářích na odřené nohy, kde nepříjemně pálily.
"Nebul, je to jenom kobyla," zakroutila matka hlavou, vstala a odešla z mého pokoje. JENOM kobyla?! Všechno ve mně vřelo, vztek se míchal se smutkem a beznadějí a bylo mi příšerně. Podvědomě jsem věděla, že matka to myslí vážně. Nikdy nic neříkala jen tak.
Když jsem se o dva týdny později znechuceně dobelhala do stáje se slzama v očích a zabijáckou depresí, bylo tam už prázdno a koně pospávali u večeře. Frančeska pronikavě zaržála a začala kopat do dveří svého boxu. "Je to v háji, holčičko," oznámila jsem jí, zatímco jsem bojovala s železnými mřížemi, které mi ne a ne dovolit vejít dovnitř za Frančeskou.
Frančeska zaujatě natočila hlavu doprava a odfrkla si. Hořce jsem se usmála a konečně se ocitla vedle ní. Nasadila jsem jí novou ohlávku, koupila jsem jí ji, když měla páté narozeniny, ale zatím jí měla jen jednou na sobě. Následně přišel boj, a to nasadit mé nervózní klisničce českého teplokrevníka chrániče, o kterých je přesvědčena, že znamenají nutné zlo. Vyhazovala hlavu vysoko do vzduchu, točila se po celém boxu a zadníma nohama kopala kolem sebe. Přes uslzené oči jsem neviděla a nakonec mi ujely nervy. "Frančeso!" zařvala jsem, vystřelila, popadla vodítko a liskla ji jím po hlavě.
Frančeska se vyplašeně zajíkla a z jejích útrob vyšel zvuk, který jen vzdáleně připomínal ržání. Než jsem se vzpamatovala, vranka stála na zadních a předníma nohama mi máchala před obličejem. První, co mě napadlo, bylo vypadnout z boxu dřív, než bude pozdě a tak jsem se začala cpát ke dveřím.
Frančeska mezitím začala lítat po boxu a než se mi povedlo utéct, přímo proti mně se řítila půl tunová hora masa v panické hrůze. Poslední, co jsem cítila, byl tupý náraz. Sesouvala jsem se k zemi, po jejích plecích, zatímco ona poplašeně uhýbala pryč, snad co nejdál ode mě…
Uplynul měsíc, rodiče Frančesku utratili, což je ještě horší, než kdyby ji, jak bylo v plánu, prodali. Frančeska mě údajně málem zabila, ale já jim to nevěřím. Ona by to nikdy neudělala, alespoň ne úmyslně. Ještě mě nechcou pustit z nemocnice, prošlápla mi játra, jak jsem jí tam ležela na zemi v boxu. Našel mě u ní její nový majitel, který ji chtěl pro dceru. Okamžitě volal sanitku a tak jsem tady… Přemýšlím, jak je možné, že jsem tak vyletěla, že jsem ji byla schopna ublížit. Naprosto se mi ta představa příčí.
Po mé vrané lásce, mi nezbylo vůbec nic. Jen ta ohlávka, která, jak jsem nedávno objevila, je od mé vlastní krve.
Po roce, to už mi bylo osmnáct, jsem si pořídila nového koně. Černou, čerstvounce obsednutou klisničku, temnější než noc. Od mé Frančesky se lišila jen jedním, a to malinkatou bílou hvězdičkou uprostřed čela… Klisničce říkám Sáro, ač se tak nejmenuje, její jméno, mi totiž voní smutnou minulostí.