"Kde je?! Kde je Winnie?!" ječím v návalu paniky a zmateně se rozhlížím po prázdném boxu. Fido, její věrný soused a nejlepší přítel už od nepaměti při zaslechnutí jejího jména zaržál a nastražil uši.
"Beru… ona, ona…," začala Dita a smutně si mě prohlížela. "Mluv! Co se děje?"
"Víš, měla zase kolikový záchvat… a my jsme jí nestihly pomoct," její slova se mi zarývala hluboko do srdce, vypalovali obrovskou díru, prázdnotu, zraňovali, ničili.
"Ne, ne, ne," šeptala jsem tupě, veškeré city byli najednou pryč, neměla jsem sílu ani plakat, chtěla jsem zmizet, umřít místo ní, místo mé nádherné grošované klisničky. Dita si mě soucitně prohlížela a oči jí pomalu vlhly. "Kde je?" zeptala jsem se a ona jen pohodila hlavou směrem k rozestavěné stáji. "Děláte si srandu?!" vybouchla jsem, "vy jste ji tam nechali v tom bordelu?!"
Běžela jsem k ní, panika mi pulzovala ve spáncích, srdce prudce bušilo a cloumal se mnou náhlý a naprosto nečekaný žal. "Winn, lásko, zlatíčko! Vstaň, prosím tě, neopouštěj mě! Otevři oči, jen mě tady nenechávej samotnou!"
Padla jsem vedle ní, rukama jsem jí objímala a konečně přišly slzy, tekly po tvářích, na její srst, proplétali se její bělostnou hřívou. Opravdu, je mrtvá, tělo jí pomalu chladne, už není tak teplounké jako dřív, ale vypadá, jako by spala.
Hladím ji, šeptám do ucha prosby, ale nevstává, dál leží. Co se stalo? Copak spí? Mozek mi najednou vypíná, nejsem schopná to pochopit, jsem si jistá, že vstane, že ještě není konec.
Uplynul týden, tělo nebohé Winnie, o které jsem byla přesvědčená, že jen spí. Svět jako by se zhroutil, když ji odvezly, v zoufalství jsem řvala za autem, kam ji naložili, pěstmi bušila Ditě do zad a nebyla schopna se nadechnout, jak jsem se zajíkala.
Začala jsem chodit po okolí, Dita mi půjčila Learsieho a tak jsem vyrazila na jeho hřbetě. Klusal podél řady stromů, v hubě jemně přežvykoval udidlo a ani ho nenapadlo, využít mé nepozornosti. Duchem jsem byla mimo. Pořád jsem přemítala, kam ji odvezli a proč. Copak jsem se o ni nestarala dobře? Copak jsem jí kdy ublížila?
A jednoho dne… já ji našla!
"Dito, podívej, našla jsem ji!" volala jsem a s poničkou v závěsu jsem pospíchala do stáje, kde Dita kydala boxy. Šokovaně na mě pohlédla a ještě šokovaněji pak na Winnie.
"Proboha, co to má znamenat? To přece není Winnie!" Nechápala jsem, zavedla klisnu do boxu a přitiskla se k ní, zaplavovala mě úleva, probíjela mým tělem jako elektrické šoky, spadal ze mě strach a beznaděj. Cítila jsem zase její měkkou zimní srst a teplost jejího těla. "Není?" otočila jsem se nechápavě. Jen zakroutila hlavou.
Vešla za mnou do boxu a zavřela dveře. "Tohle není Winnie, Beru, ona je mrtvá, odešla. Už se nikdy nevrátí, chápeš? Tohle není Winnie, podívej, copak to nevidíš?"
Ne, neviděla jsem to. A nechtěla jsem to pochopit. "Ne?" špitla jsem a svezla se k zemi k nohám grošované klisničky. Dita si sedla vedle mě a rukama mě něžně objala. Jsem zmatená, nerozumím vůbec ničemu.
"Umřela?" hlas se mi zlomil v půlce slova. Dita smutně kývla hlavou a slzy přestávají být ovladatelné. Hlava mi začíná fungovat, pomalu, pomalinku chápu, co se stalo a o to víc to bolí.
Klisnička sklání hlavu a položila mi ji do klína, hladím jí po lících a mezi ušima a ona přivírá oči. Stále nechápu, že tohle opravdu není Winnie, ale je jí tak podobná. Stejné zbarvení až na pár míst, stejně bělostná hříva, stejná odhodlanost a jiskřičky v očích. Čelem se opřu o to její a obejmu jí hlavu, i když vím, že moje Winnie je pryč a už se nikdy nevrátí.
"Sbohem, holčičko," vzhlédnu vzhůru a stírám si slzy, "budeš mi moc chybět! A nikdy na tebe nezapomenu."
A tak byla Winn nadobro pryč, a napořád. Přijala jsem to, trvalo mi skoro půl roku, než jsem přestala usínat i vstávat se slzami v očích, ale Clower, čtyř letá klisna, kterou jsem považovala za Winnie, stála při mně. Den co den, stávalo se mi často, že jsem jí oslovovala Winn, ale nakonec jsem si zvykla a po roce jsem s ní byla stejně sladěná jako s Winnie a důvěřovala jsem jí na maximum.
Winnie jsem přesto nikdy nepřestala postrádat, ale často jsem cítila, jakoby stála po mém boku, vídala jsem ji, jak cválá s Clow ke mně výběhem a rozpustně kozelcuje. Jsem přesvědčená, že jsme zůstali vnitřně propojeny, žije ve mně, už napořád a tak je vlastně nesmrtelná.
I happen to enter your blog with the help of Google search. To my sheer luck I got what I was searching for. Thanks.
http://www.standdress.com/mother-of-the-bride-dresses-2012.html